KECKY ZA DVEŘMI

Tapering v běžecké terminologii znamená cílené zvolnění na konci přípravy na onen velký závod, jíž se vše včetně nukleární rodiny doteď muselo zcela přizpůsobit. Je to něco, co jsem nikdy moc neuznával: na sto kilometrů týdně si totiž zvyknu snáz a raději než na to, že nemám skoro nic dělat, jen jíst, pít a hledět, abych se nezranil anebo neonemocněl.

Člověk je nervózní a chtěl by ještě něco dohnat, zvlášť když jsem kvůli bolavému kotníku místo oválu na Děkance obíhal ortopedy a magnetické rezonance a v duchu nadával svému (rovněž fňukajícímu) amsterdamskému spolubydlícímu Pavlovi, že nám zarezervoval hotel bez možnosti storna. 

Ono se to samo nějak uzdravilo srovnalo, ale ten kilometrický deficit tam někde je. A to mám dohnat tím, že budu třicet minut pomalu klusat?

Poslední tréninky před maratonem tak v mém podání byly všechno, jen ne tapering. Rozednívá se, nad Vltavou je vlhká chladná mlha a nikde nikdo, kdo by mi zkritizoval výběr muziky. Nejdřív to bolí, ale pak už jen rytmicky dvě a čtvrt hodiny klapu o asfalt a vůbec na nic nemyslím. 

Snad jen na běžecké boty, které jsem nechával na rohožce, že prý v bytě smrdí, a díky tomu jsem se kdysi dal do řeči s mým bývalým sousedem Tádou. Koukám, že běháš, nechceš přijít v úterý ráno na Děkanku, zeptal se a tím změnil život nejen mně, ale i té tehdy ještě budoucí nukleární rodině. 

I když už Táda běhá s jinými borci, zbytek party z Děkanky, kterou jsem infiltroval, drží. Pravděpodobně mě tam vnímají jako solitéra (vnímají-li mě vůbec), ale jsou pro mě důležití; pomohli mému běhání dát nějaký směr a smysl. 

Takže byť jsem si víkendový long odbyl už v sobotu, v neděli brzy ráno nečekaně dorazím autobusem do Komořan, kde se na obdobnou výpravu společně chystá značná část amsterdamské výpravy.

Nedělám si ambice, že bych si to celé zopakoval, spíš je kus doprovodím, nechám si vysvětlit, kdo že jsou ti influenceři, které diskvalifikovali na maratonu v Berlíně, a pak se vrátím. Jenže ve čtyřech to (i se) rychle utíká a najednou jsme v družném hovoru v Radotíně, noha drží a přece se teď nebudu otáčet - táta vždycky říkal, že správnej turista se nevrací stejnou cestou. A tak s nimi běžím dál, po levém i pravém břehu až do cílové kavárny, 56 kilometrů ve dvou dnech. Ani tohle tedy nebyl tapering.

Týden před závodem už se to prý dá jen zkazit, proto už sobotní long měří jen hodinu a půl a má se absolvovat bez velkého chvátání. V Braníku se brzy ráno scházíme čtyři, Honza a Míra jsou výkonnostně jinde, a tak se s nimi aspoň rozklusám a pak jim zamávám a půjdu si po svých, říkám si. Cokoli jiného by totiž byl nerozum, vždyť jejich plánované volné tempo bezmála odpovídá tomu, co poběžím při maratonu. Samozřejmě že opět běžím s nimi a mám z toho oči navrch hlavy, protože je to asi o tisíc procent zábavnější, než kdybych se hodinu a půl kamarádil s podcastem.

Bylo to bezvadné, nicméně tapering to teda nebyl v žádném případě. Možná se v Amsterdamu i tak ukáže to nejlepší ze mě. Anebo se v tu nejhorší možnou chvíli projeví, že ty společenské kilometry na poslední chvíli byly prostě navíc. 

Ale ať už to dopadne jakkoli, jsem vděčen za ty smradlavé boty na rohožce a za to, co mě díky nim potkalo. Nechávejte kecky za dveřmi, změní vám to život.

text a foto Řízek

KONVOJ

Tupě to zadunělo, když jsem vzteky nakopl mantinel. Dostali jsme zrovna po pár vteřinách v oslabení gól na 0:2, odešel jsem střídat a pustit do hry Dana, ať si to taky užije. Jenže ten se netvářil, že by po tom zrovna toužil. Byl celý zelený. "Asi jsem chytil něco od dětí. Anebo to byly ty hot wings k obědu..."

Danova aktuální kondice zhruba odpovídala situaci a stavu celého týmu. Nedaří se nám, před zápasem jsme měli v šesté lize jen jediný bod a od chvíle, kdy kapitán Filip neuvážlivě prohlásil, že soupeř vypadá hratelně, se to zase sypalo.

Ne že bychom na ně neměli, jen nejsme moc schopni dát gól. A zatímco se o něco snažíme, jsme faulováni a trochu si i povídáme, protože rozhodčí na to jen čumí, případně to sarkasticky komentuje. 

Hlavním diskutérem je Matyáš, rozhodčí se bohužel projevuje podobně vadně jako on. Mně to trvalo poměrně dlouho zjistit, že snažit se člověka každou větou urazit k cíli obvykle nevede, tenhle idiot k tomuhle poznání zjevně doteď nedospěl, bohužel nad námi má momentálně z pozice své píšťalky určitou moc a je to frustrující.

Gól dostáváme minutu před koncem poločasu a sportovně je třeba přiznat, že zcela bez přičinění rozhodčího. 

Říkáme si o pauze, jak a co zlepšíme. Hned místo rozehrávky Matyáš zkusí překvapit brankáře, což po něm nikdo nechtěl, a netrefí se asi o deset metrů, takže chvíli nenadáváme na rozhodčího. "Myslím, že by týmu pomohlo, kdyby dva z nás už šli konečně do hajzlu, a jen jeden z nich jsem já," konstatuju po utkání.

Hra se jinak poněkud vymyká kontrole, je to takové okopávání. "Cože? Jako že když mám dlouhý vlasy, jsem automaticky gay? Ty jsi ubožák," doléhají ke mně útržky konverzací z Matyášova regionu. 

Ten je poněkolikáté upozorňován, že ještě jednou bude cítit potřebu komentovat (ne)rozhodnutí sudího, a bude žlutá. Než nastane "ještě jednou", netrvá to ani dvě minuty. Ukazuje se, že rozhodčí skutečně karty má. Matyáš ironicky zatleská, což arbitra rozzuří a tasí červenou. Tak to jsme opravdu přesně potřebovali. Na odchodu ještě poskytne rozhodčímu nevyžádanou zpětnou vazbu, kvůli níž (třebaže je naprosto přesná) si ještě pravděpodobně pár zápasů nezahraje. 

Hratelní Catchers přesilovku využijí okamžitě, jenže vyloučení je i tak na deset minut, čímž naše šance na bodový zázrak pohasínají. Filip má i v oslabení několik šancí, nakonec se nám však podaří snížit až pár minut před koncem díky brankáři Milanovi. Jeho prudká rána ze standardky proletěla dírou v zanedbané síti až k mantinelu s nápisem, že opravu hřiště platila Národní sportovní agentura.

Poslední kvazišanci zhatím já, když se mi nelíbí, že mě jeden z těch nekopů mimo balon jen tak chytne a odhodí; ostatně, komu by se to líbilo. Následuje menší potyčka, po které arbitr usoudí, že už to pro dnešek stačilo. Asi mám potřebu rozhodčímu také něco říct, ale je to zhruba podobně nadějné, jako snažit se někoho na Facebooku SPD přesvědčit, že Rusko je zlo. Nakonec toho necháme a jdeme vyřešit Dana.

Ten je stále zelenější, taky že už dvakrát zvracel. Potíž je v tom, že do Malešic přijel na skútru. Předsednictvo rozhodne, že v takovém stavu jet nemůže. A protože se motorky všichni bojí, jedu nakonec já, byť jsem naposledy seděl asi před pěti lety na čezetě/praseti z roku 1960. Moje elektrické auto dostává Kuba, zbytek mužstva jede s Filipem a něco na nás huláká z okýnek. 

Občas zapomenu vypnout blinkry (prase je nemá), občas omylem troubím, protože tlačítka jsou blízko od sebe a mám velký respekt z tramvají a podobných věcí, jinak to jde. Jen je mi trochu zima: mám na sobě jen zpocený dres, rukavice a Danovu helmu, která může a nemusí obsahovat školkové rotaviry. "Jedno kuře tandoori pro pána," volám na první vozidlo v konvoji a opravdoví jídlonošové se kolem nás proplétají na ještě bizarnějších neosvětlených vozítkách. Tlemíme se tomu.

Chvílemi mám pocit, že to je, jako když jsme kdysi jezdili z prvních ovšemže prohraných zápasů Forejtu. Od škváry umazaný Vlastík, Vašek, brácha, Rádoš a další, všichni vysmátí. Připadá mi, že schválně jedeme oklikou, abychom si téhle spanilé jízdy užili co nejvíc, nebo prostě ten skútr jede tak pomalu. 

Nakonec končíme na Vinohradech, popřejeme Danovi dobrou noc, která bude bezesná a záchodová, a loučíme se s tím, že příště už to konečně vyjde. 

Doma na mě čekají holky s polootevřenou náručí. "Tys jel v helmě toho nemocnýho?! To si děláš prdel. Takže se teď kvůli tvýmu fotbalu všichni zeblijeme?" vítají mě jako hrdinu. 

Ale dopadlo to dobře, bylo to asi jen KFC. Dan už je zdravý jak řípa a my můžeme opustit karanténu a těšit se na příště.

 text Řízek, foto Míňa

STAROBNÍ POLE

Vstávám ve tři čtvrtě na šest. Je to shodou okolností čas, kdy se naše jinak velmi tichá kočka (občas ji na několik hodin omylem zavřeme do vysunovacího koše pod dřezem, aniž proti tomu jakkoli protestuje) hlasitě dožaduje kapsičky. O dvě minuty později má zvíře tu nejhezčí část dne za sebou a je načase se zamyslet, co si dnes počnu se sebou, dokud holky spí.

Václav má svátek (popřeju mu); je to takový ten zavírací typ svátku, tudíž je otevřeno jen ve večerkách a v plavečáku v Podolí. Brr, venku je sedm stupňů, což je však úplně irelevantní, protože plavat se mi nechce za jakýchkoli podmínek. Dneska se mi dokonce nechce ani běhat, protože mám ze včerejšího výletu na kole unavené nohy.

Jasně, mohl bych taky jednou sedět doma na zadku. "Pojedeš do té Unhoště?" ptá se o hodinu později rozespalá Maruška a stejně jako mí (pořád ještě) spoluhráči z fotbalu ví, že i když říkám, že se mi nechce, že stejně nakonec půjdu. (Ale po sezoně už skončím, tentokrát opravdu.)

A tak jedu do Unhoště na závod, s těžkýma nohama, se zatejpovaným kotníkem, ale s úplně čistou hlavou. Je to krásná a hrozně divná desítka, kterou jsme kdysi objevili snad proto, že tu bydlí Maruščina někdejší svatební svědkyně, a kam se rád vracím: prvních pět a půl kilometru se v ostrém tempu klesá po lesní pěšině podél potoka, pak se u nějakého mlýna zahne do prudkého kopce, na dvou kilometrech se nastoupá vše, co se poztrácelo, a pak už se to valí do cíle, když tedy zbývají ještě nějaké síly.

Bohužel se mi letos o půvabu tohoto tradičního sportovního svátku nepodařilo přesvědčit nikoho z kamarádů a známých, ale tuším, že si to užiju i tak. Když si ujasníme, jak se píše "SK Babice", a když paní pořadatelka pětici závodníků paralelně konaného běhu pro veřejnost popáté vysvětlí, že mají běžet za rybníkem doleva, ne doprava, celé startovní pole zběsile vypálí od sokolovny dolů, k potoku a ještě níž.

Nevypálím. Dílem to je taktika (já si ten kopec dobře pamatuju, i když jsem tu pár let nebyl), dílem to, že se nohám po včerejšku, předvčerejšku a předchozích 41 letech vůbec nechce do otáček. Jsem v nějaké zvláštní části starobního pole; míjím zasloužilé sportovní umělce ze seriálu Běhů do kopce v Praze a okolí a trochu mě to zneklidní.

Nevýhody použité taktiky začnou být jasné záhy: jakmile se z asfaltky zabočí doprava, ne doleva a cesta se zúží, tempo pelotonu povážlivě povadne, zároveň je velmi složité se prodírat kupředu, když je z jedné strany sráz a z druhé kořeny a šutry. Nějak se postupně dostávám do tempa a předbíhám pocitově davy, reálně tak deset lidí v různém stádiu dušnosti. Ale krotím se, protože můj čas přijde u mlýna. A mlýn je tady.

Prvních asi dvě stě metrů je nejprudších, pak už je to mírnější, byť pořád dost dlouhé, ale i přehledné. Barevní panáčkové nade mnou se rychle přibližují. Pocitově jich je asi deset, reálně spíš dva, nicméně je to i tak posun. Tohle mi po proflákané první polovině závodu opravdu vyšlo.

Dva kilometry před koncem, když už asfaltka více méně po rovině vyhlíží Unhošť, si dělám zálusk na ještě jednu šedivou čupřinu před sebou. Jenže mi to neprojde, protože pán to zmerčí. Blížím se, jenže ne dostatečně rychle. Muž nakonec těsně uhájí svou pozici, za čárou padne na záda a poté, co se mu vrátí dech a barva, se tradičně ptá, co jsem za kategorii. Věděl totiž to, co já ne: že se tady hrálo o prestižní třetí místo v kategorii Muži B a o desáté místo celkově. Takže on má bednu a já si za svůj dnešní výkon zasloužím brambory.

Ale kromě toho i bábovku a koláček a nečekaně senzační kafe z místní cukrárny - tím se spolehlivě zalepí jakékoli chmury, což věděl už Plíhal. Je to tak, mám za sebou tu nejkrásnější část dne. Ale jo, mohl bych i sedět doma na zadku a třeba by to taky bylo fajn.

text Řízek, foto slečna od koláčků