V LOJI

Vždycky je to trochu stres a poznají to i chytré hodinky, z čehož mám pak sekundárně další stres. Blbě spím, protože každý rok trpím utkvělou představou, že jsme na něco podstatného zapomněli. A tak jsme křížové tabulky letos měli pro jistotu dvoje, ale diplomy zůstaly doma. 

To je snad řešitelné, ale co je horší, doma nečekaně zůstal nemocný Kuba, který měl na turnaji sehrát celou řadu důležitých rolí (vyztužit chatrnou obranu FC Forejt, pak vyměnit triko a marně se o totéž snažit v týmu Deníku N, bezmocně rozhazovat rukama a v mezičase fotit). Krátce před začátkem turnaje tak bylo více méně jasné, že oba zmíněné (moje) týmy jsou v loji a že budeme mít letos trochu hnusnější fotky.

Celé fotoalbum (Řízkův foťák) najdete zde.

Fotky od sestřenky Hanky jsou tady.

Krásné počasí znovu skórovalo a historicky vede nad ošklivým už 13:2, což mi připadá jako anomálie. Letos jsme přitom byli poprvé připravení čelit všem živlům, protože Na Šancích (Hostivař? Petrovice? Měcholupy? Konec světa?) měli na jednom ze dvou hřišť postavenou nevyžádanou nafukovačku. 

Kromě ní tam bylo i deset mužstev, my dva s Vaškem, který mě celý den nepřestával sekýrovat, a jedna mnoho let trvající vzpomínka na bráchu, který není. 

Ne že bych do toho nedával všechno, ale výsledky jsou pro mě vždycky tak trochu vedlejší. I tak mi bylo líto, že Forejt vinou nemocí, svateb, inventury v práci i z dalších bizarních příčin nastoupil v sestavě, která byla jen odleskem nebo spíš karikaturou hrdinů postoupivších do páté ligy. Inventura navíc ukázala, že nemáme ani nikoho na střídání, a tak jsem se chtě nechtě vrátil do základní sestavy.

 

U Deníku N to bylo ještě smutnější kino. Řada z nás nemá problém zpracovat sebenáročnější téma a vytvořit z něj čtivý článek, nicméně zpracovat míč a nějak s ním kloudně naložit je přece jenom jiná disciplína. Zvlášť ve skupině, kam jsme si nalosovali dva poslední vítěze poháru. Když jsme se vinou absencí z našeho typického turnajového počtu zhruba tří a půl fotbalistů dostali přibližně na poloviční počet, upřímně říkám, že jsem se do branky příliš netěšil. Byť mi Lída, snad první žena, která na poháru kdy nastoupila, přinesla růžový tejp na naražený palec, takže to aspoň tak strašně nebolelo.

Forejt a celá skupina A hrála v nafukovačce. Co v předstihu vypadalo jako výhoda, změnilo se po prvním pokusu o sprint v lapání po dechu. A na střídačce nikdo. I tak jsme na ně vlítli. FC Restart jsme nepustili vůbec k ničemu, jen k jedné střele, a tak jsme samozřejmě prohráli 0:1. S tradičně nabroušeným, nebo spíš přebroušeným J. R. Clubem jsme se poškorpili, ale po mých dvou spálených šancích jsme zaznamenali další ztrátu za bezbrankovou remízu. 

Pak nám došlo, že už nemůžeme, zvlášť v panujících skleníkových podmínkách. Václav se po několikaleté pauze po chvíli přemlouvání svlékl do dresu a proti částečně anglofonním nováčkům FC Calma se zapojil a rozhodně nezklamal. Zklamal jsem opět já, především tím, že jsem snědl fidorku, zmuchlal obal a hodil jej na zem (a Vašek mě viděl), ale i tím, že jsem sám před prázdnou brankou levačkou minul. A tak jsme zase prohráli 0:1. Bylo to zhruba v době, kdy do areálu s přítelkyní jednoho ze spoluhráčů dorazily i čtvrtky na improvizované diplomy a fixa.

Poslední náš zápas ve skupině s legendární Kozou znezaneřáděnou (byla na turnaji popatnácté) jsem neviděl, protože jsem ve volných chvílích utíkal ven z haly, odhazoval zelený dres Forejtu a stával se brankářem, nebo spíš rybářem Enka. Největší ostudu nám nachystali TJ Sigma Churpos (0:5 s tím, že jsem ještě v poslední minutě chytil jistý gól nosem), naopak Jedna noha netleská (hrající soucitně na půl plynu) nám dala jen dvě branky, k čemuž určitě pomohl můj demotivační proslov: "Tady vůbec nemáme šanci, prostě to nějak zkusme aspoň částečně ubránit a kéž to není dvouciferný." V posledním našem zápase si možná Tutto Bene věřilo na snadnou výhru, ale podařilo se nám remízou 1:1 aspoň zachránit kousek cti. A soupeře to možná zasáhlo natolik, že nedorazili na vyhlášení.

A protože kluci z Forejtu ve stejnou dobu nezvládli skórovat ani proti Koze a opět prohráli 0:1, turnaj pro mě skončil učebnicovým střetem zájmů, kdy se oba moje milované celky střetly o předposlední místo. Enko mým prostřednictvím inkasovalo třikrát a zvlášť poslední gól byl zralý na silvestrovský sestřih, ale pár příležitostí mělo a odcházelo výrazně méně frustrované, než naznačoval průběh a koneckonců i výsledky. Síla nezávislé novinařiny se holt projeví jindy a jinak.

Trochu nespravedlivé je, že se tu dlouze rozepisuju prakticky o těch největších zoufalcích, zatímco ostatní výkony nechávám stranou. Ono se to ale z pozice dvojhráče, polopořadatele a čtvrtfotografa moc nedá usledovat. 

Působilo to nicméně tak, že vnitřní skupina byla vyrovnanější a slabší, zatímco venkovní měla kromě jedněch tragédů i dva jasné hegemony - Churpos a Jedna noha netleská. Ti se později po zásluze potkali ve finále. Ještě předtím se na čtvrtky podařilo šikovným rukám namalovat na diplomy sérii deseti smajlíků, od strašlivě nasraného až po euforicky šťastného. 

Zápas o třetí místo jako jediný dospěl až do penaltového rozstřelu, v němž uspěl FC Restart, který v celém turnaji dal pouhé dva góly, z čehož měli jeho hráči pusu od ucha k uchu jak na tom diplomu. Pro srovnání, Forejt s celkovým skóre 3:3 skončil předposlední. Snad aspoň ta svatba a inventura dopadla dobře.

Vyrovnané a pohledné finále rozhodl jediný gól a Churpos si po roční pauze odváží putovní trofej. Nikdo se nepopral, fidorky se snědly a odpadky vyhodily tam, kam patří, a pak nejvěrnější vyrazili na obskurní afterparty plnou popletených historek. Ta nečekaně skončila párováním ponožek a ginu s tonikem u Vaška doma. Brácha by se nám nepochybně smál.

text Řízek, foto Kolektiv Řízkova foťáku

 

KUMULACE ZÁŽITKŮ

Tohle tak úplně v plánu nebylo, ale zase je to Hubáčkova dvacítka, a to je přece srdeční záležitost. Přišlo jaro a řada známých a kamarádů a na startu u hřbitova jsem se hned ztrapnil tím, že jsem se zmateně dožadoval startovního čísla, které však bylo jen pomyslné. Do kroku nám hrála Nirvana a Petr mi stiskl ruku tak silně, že jsem skoro nadskočil. Pár let jsem tu přece jen nebyl. 

Běží se z Dívčích hradů a pak Prokopákem nahoru a zpátky, vymeteme každý jeho zajímavý kout, ale když se budeme moc kochat, zvrtneme si kotník. 

Věděl jsem, že to dneska nebude to pravé. Jsem totiž jako Heda, když jí dám na výběr, jestli koupíme tu senzační plyšovou sovu, nebo děsivého netopýra. Zatváří se roztomile a bezelstně se zeptá, jestli může oboje. 

Mohl jsem si vybrat sobotní těžký trénink, nebo nedělní těžký závod, místo toho jsem se zatvářil roztomile. Můj problém není bezuzdná kumulace funkcí, ale zážitků.

Věřím, že i s tímhle hendikepem se dá zaběhnout aspoň nějak důstojně. Ale nelze to přepálit. Nejrychlejší běžce zahlédnu naposledy pod sebou na svažité louce, za níž už je skála a pod ní roste Dvorecký most. Běžím tak pomalu, že stihnu spočítat jeřáby nad novým nádražím a těmi baráky, co tam vznikají. Po patnácti minutách na horní hraně předběhnu šedivou i modrou mikinu, zřítíme se do údolí, kde je za tunýlkem poslední ledovaté místo, a začneme nejdřív zvolna, pak prudce stoupat k Řeporyjím. 

V polovině trati zastavuji na občerstvovně, modrá mikina tankovat nepotřebuje a vzdaluje se. Tady je konečně načase trochu zrychlit, rovinatá pěšina k tomu vybízí, jenže vede přes pole, které rozhodně není neorané rychlejšími běžci a pomalejšími koňmi. Mazlavé bláto ulpívá na botách a nohám unaveným z nesmyslně zařazeného tréninku přidává další nevyžádané závaží. 

Když se na chvíli objeví asfaltka, zajásám, jenže spolu s ní se vedle mě nečekaně objeví závodnice s nápisem Pacov na zádech. Ach, jak bych se jí rád zeptal, jestli je ve městě ještě vše stejné jako při mé rozlučce se svobodou. Jestli jsou tam pořád tři nonstopy (modrý, červený a žlutý), neřešený problém s pervitinem a servírka se slabostí pro Luboše. Jenže přichází poslední brutální kopec a mně se nějak krátí dech. Tady jsem před pár lety tlačil v podobném blátě kočárek s úplně malinkatou Hedou v korbičce a teď mám co dělat sám se sebou. 

Poslední pětina závodu už je mírná a rychlá, když na to člověk má. Modrá mikina už je nedostižná, reprezentantka kraje Antonína Sovy jde naopak přede mne. To mě ovšem donutí k jakémusi pokusu o finiš, v posledním kopečku získám kýžený náskok a radši se moc neohlížím, neboť mezi 15. a 16. místem je obří rozdíl. Strašně mě bolí nohy a hodinky, které jsou chytřejší než já, velí, že mám 3,5 dne odpočívat.

Místo toho jdu fotit kolegy z SK Babice: někteří se na mě smějí, jiní očividně trpí. "Dobrý," hlesne nazlobeně Pavel, když se ptám na dojmy, a je to úplně stejná odpověď, jako když se ptám Hedy na to, jak bylo ve školce.

Tam je ostatně zítra karneval. Musíme ještě vyřešit, jaké zvíře by tak mohla mít ta naše čarodějnice. Ne, jen jedno, obě to být nemohou. To opravdu nejde, to určitě není výchovné, vezmeme netopýra. I když ta sova je taky dost dobrá...  

text a foto Řízek

DUŠNOST 0

Jsou dárky z lásky a dárky pramenící z pocitu "je to úplná kravina za čtyřku, ale využije to". Ty druhé jsou samozřejmě mnohem lepší.

Při maratonu ve Valencii jsem měl víc času na přemýšlení, než jsem sám chtěl, a už někde kolem 35. kilometru mi došlo, že jestli to opravdu chci jednou zaběhnout nějak slušně, budu potřebovat něco změnit a asi se i nedejbože obrátit na experty. On totiž intenzivní a celkem strukturovaný a nepřerušovaný trénink vedl jen k bolestnému poznání, že čím víc tomu věnuju času a energie, tím víc tomu věnuju času a energie. 

Jelikož superobuv mě pod tři hodiny sama od sebe nedonesla a více tréninků by už moje tělo, práce ani manželství pravděpodobně nevydržely, je načase na to jít vědecky a taky se o možnosti zátěžového testu, jejž někteří kamarádi již absolvovali, párkrát nenápadně zmínit, když budu mít ty narozeniny.

Děkuju, zlato, to je ale krásný - a nečekaný - dárek! 

V laboratoři mladého sportovního lékaře (byl to zároveň i sportovně vypadající lékař) jsem se převlékl do trenek a do nových adidasek (Vy běháte v tomhle? podivil se mladý odborník poprvé, ale nikoli naposledy), asistentka mě oblepila elektrodami a muž se začal zajímat, co mě přivádí. "Cíl: maraton pod 3," poznamenal do zápisu a zpětně oceňuji, že zachoval profesionálně nehybný obličej a smál se jen uvnitř (sám, jak jsem posléze zjistil, má osobák kolem 2:30). 

Následujících patnáct minut zabral výčet mých dřívějších neduhů a operací. Ale teď? Dušnost 0, bolesti na hrudi 0, bolesti DK 0, otoky 0, ostatní obtíže 0. Valencie 3:08. 

Přejdeme k prohlídce. Lékař seznává, že zkrácené nebo nedostatečné mám prakticky všechny svaly, šlachy a klouby. Do zprávy poznamenává "posilovna moc ne", což je eufemismus jako prase. Následně při přemístění na chytrou váhu zjišťuje, že jediné, čeho mám pro svou budoucí kariéru maratonce-veterána příliš, je tuk. To jsem tak úplně slyšet nechtěl, ale to tady teď nevyřešíme. Jde se tedy běhat.

Dostanu jakýsi náhubek s hadičkami a pás se rozjíždí. Tempo je zatím nudné. Tak nudné, že se mi při něm rozvázala tkanička. Asi jsem si ve stresu zapomněl zavázat druhý uzel, což jinak dělám pokaždé. Signalizuji problém, pás se zastaví, osazenstvo laboratoře patrně protočí panenky, já se pod maskou červenám a pás se zase rozjede. 

Dlouho je to snesitelné, jen mi přijde, že nějak podivně dupu; zní to, jako kdyby někdo na sídlišti monotónně klepal koberec. A nepřijde to jen mně: prý se tomu říká "flat foot landing" a pochopitelně to není správně. Noha dopadá příliš před tělem a místo té kýžené kolíbky jen pleskne a cenná energie se ztratí někde v nešťastných kolenou.

Asistentka mě čas od času píchne do ucha, patrně odtamtud vyvěrá laktát. Pás zrychluje, v laboratoři je čím dál větší vedro a imaginární bába dává kobercům stále víc co proto. V namáhavém tempu kolem čtyř minut na kilometr mi začne povolovat naštěstí jen maska. Diskrétně se mi podaří ji utáhnout a narovnat, aniž tentokrát jsem za potížistu. 

Běhátko na posledních pár minut zrychlí na nějakých 19 km/h, už to vůbec není příjemné, ostatně moje dupání teď zní jako něco hodně rozzuřeného z Jurského parku. Doktor správně sezná, že už to stačilo. 

Když přijdu trochu k sobě, vypráví mi napínavé příběhy o zkrácených hamstrinzích, nestabilních hleznech, omezeném rozsahu v kyčlích, o špatné ekonomii běhu (nejenže dupu, ale i málo zakopávám). A o třech kilech tuku, která by mohla/měla jít dolů. Kdyby chtěla.

Nicméně mluví i o hrdinovi se silnou aerobní kapacitou a velmi dobrém kardiorespiračním potenciálu sledovaného exponátu. "Maratonský výkon pod 3:00 je realistický," konstatuje závěrečná zpráva vyšetřovatelů a není u toho žádná hvězdička ani poznámka pod čarou malým písmem. 

Nejlepší dárek. Ale co přesně si z něj rozbalím, bude zřejmě hlavně na mně. Dneska si ale ten koláč a croissant z pekařství nepochybně zasloužím. 

text Řízek, foto Body Solution Clinic